Po 163 dnech svého působení zde na blogu jsem se rozhodla, že je čas přesunout vše na novou doménu a spojit tak taktéž mé dva původní blogy. Nyní mi již jako úvahový i povídkový blog dohromady bude sloužit ten, na nové adrese: vera-nike.pise.cz.

Vēra Nīkē, 16. 1. 2014

Havířovské Slavnosti

8. září 2013 v 16:09 | VĒRA NĪKĒ |  Cogito ergo sum

8. 9. 2013 (15:31 - 16:02)

Včera - a dneska, vzhledem k tomu, že ač jsme z domu vyjížděli něco po půl druhé, tak ještě před vstupem, když jsem se podívala na mobil, bylo už přesně: 1:30 - byl opět jeden z těch více akčních dní, které se nahromadily od doby, co jsem se nastěhovala k otci. Vyrazili jsme totiž na Havířovské Slavnosti.

Začalo to jednoduše: "Verčo, co máš v plánu na víkend?" "Nic, proč?" "Takže v sobotu jedeme na Havířovské Slavnosti, je tam Helloween a já potřebuji bodyguarda." A tak bylo dohodnuto. Iva má nemocenskou, takže nakonec se jelo ještě s tetou Martinou a jejím manželem Mikešem, aktuálně bezzubým, což byl důvod k všeobecným vtipům - "I ty liško zubatá!"
Člověk by si řekl, že v případě, že náctiletá slečna jede za zábavou společně s těmi dospělými, nebude to nic extra a že dospělí se budou chovat rozumně - ovšem člověk je tvor omylný. Začalo to už po cestě tam, kdy teta prohlásila, že jí na palubní desce bliká jakási kontrolka ve tvaru teploměru. Taťka - elektrikář a kutil všeho druhu - na to ihned: "A máš chladicí směs v motoru? Kdy jsi dolévala vodu?" A tím začala velice zajímavá diskuse končící nejistotou, zda vůbec dojedeme.

Mikeš: Voda se nedolívá, to je pšece uzavšený okruh.
Taťka: A olej máš taky uzavřený okruh. A taky ho dolíváš.
Mikeš: Nedolívám.
Taťka: Tím se to vysvětluje. Takže až se ti začne kouřit z motoru, budeš vědět, že došla voda nebo olej.
Mikeš: A nebo obojí!

No, ale nakonec jsme dojeli bez problému, tedy bez většího problému a se smíchem, který vypukl téměř vždy, když Mikeš promluvil, jelikož to šišlání bylo vážně zábavné.
Dorazili jsme tak akorát na Gentlement Singers (Taťka: "To budou asi nějací kastráti."), u kterých nakonec Mikeš začal svou novou úlohu, tedy kontrolování, zda se jede podle plánu a v případě, že se tak nedělo, chodil pod jeviště a ťukal si na ruku, jako na hodinky, aby upozornil, že už je čas… a jinak následovala éra vtipů, která se táhla snad celým představením této skupiny. Velmi jsem litovala, že jsem si nevzala zápisník, protože je škoda, že tyto fórky nebyly zvěčněny.
Irish Dance Experience bylo zajímavé pozorovat i poslouchat. Již jsem totiž zjistila, že Irská hudba je mým uším blízká a tak ani nevím, jak ten čas utekl… vlastně, nevím, jak čas celého včerejšího programu utekl, jelikož podle mého není možné, že jsme tam byli TAK dlouho.
Mikeš zašel pro placky a tak i o večeři jsme měli postaráno, ač vzal jen tři, protože čtyři říci nedokázal, ač mu bylo porazeno, ať tedy řekne dva a dva ("Řekni brambůrky." "Brambůrky." "Fajn, takže pro brambůrky chodit můžeš."). Tehdy následovala taktéž úsměvná událost, jelikož na něj teta vylila jeho pivo, což okomentoval: "Tys mě počůrala!" a od té doby odmítal chodit pod pódium pod výmluvou: "Co by si ti lidi pomysleli, bezzubej a ještě smrdící po pivě!".
V každém případě, pak přišli Eláni, takže jsme se museli postavit do uličky, protože na téměř všech lavičkách někdo stál, tančil a zpíval. Z téměř dvouhodinového programu jsem si dokázala zazpívat - alespoň částečně - 11 písniček, což jsem ani nevěděla, že tolik toho od Elánu znám. Teta samozřejmě zpívala a znala všechny.
No a pak už jsme byli poměrně utahaní, takže v jedenáct jsem skočila pro půl litru kofoly, jelikož studené pití - navíc poměrně dosti sladké - mě alespoň trochu nutilo do aktivity. No a začali Helloweeni, což znamenalo, že můj otec se rozzářil jako dítě poprvé hledící na vánoční stromeček a začal poskakovat na lavičce, kde jsme stáli a ke konci byl div, že nespadl. Teta Martina a Mikeš nám mezitím již utekli k autu, protože na tetu to bylo moc hlučné. Nakonec jsem příliš veselého otce vedla k autu, abychom taky ještě někdy odjeli. To jsem už byla zmrzlá, utahaná jako kotě a téměř hluchá.
U dveří do domu jsem pak ještě vytáhla mobil a koukla se na hodiny: "Tati, v kolikže jsme to vyjížděli?" Dostalo se mi odpovědi, že v půl druhé, takže jsem informovala otce, že právě teď je půl druhé a pak jsme konečně zapadli do pokojů - tedy já do své nory, samozřejmě - a ještě když jsem usínala, mi v uších zvonilo.
Ovšem bylo to fajn… ač mým ušním bubínkům dala zvláště poslední dvouhodinovka zabrat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama