Po 163 dnech svého působení zde na blogu jsem se rozhodla, že je čas přesunout vše na novou doménu a spojit tak taktéž mé dva původní blogy. Nyní mi již jako úvahový i povídkový blog dohromady bude sloužit ten, na nové adrese: vera-nike.pise.cz.

Vēra Nīkē, 16. 1. 2014

Poslední dny roku minulého…

1. ledna 2014 v 22:31 | Vēra Nīkē |  Cogito ergo sum

1. 1. 2014 (21:45 - 22:29)

Dneska jsem se rozhodla, že by stálo za to shrnout dění minulých dní, jelikož přece jen, Vánoce, Silvestr a dneska je Nový rok… a já bych zase měla přestat zanedbávat svůj blog už jen proto, že když to nenapíšu, tak si to pořádně neuvědomím a to je škoda. Přece jen, měla bych si uvědomovat a uvažovat nad tím, co se děje v mém životě.

Začneme Vánocemi, kterých jsem se velmi obávala, a přitom to byla pohodička, že jsem se až divila. Dopoledne jsem strávila doma, jako každý den, prostě jen uvažujíc nad nesmrtelností brouka a nedělajíc nic užitečného, tedy až na to, že na poslední chvíli jsem zabalila dárky, jelikož jsem předtím nějak nenašla chuť to udělat - proč, to netuším, předem jsem zabalila jen jeden dárek, který měl pro mě určitý speciální význam a který si k osobě, pro kterou byl určen našel cestu již při posledním školním dni.
Půst jsem nedržela, jelikož to mi přijde zbytečné - nejíst přes den a na noc se nacpat, vážně, jak někoho něco takového mohlo napadnout? Navíc, co si budu nalhávat, kapr není zrovna můj oblíbený pokrm. A tak jsem po čtvrté hodině odpolední vyrazila s taškou plnou dárků směr babiččin domek. Cesta byla veselá, jelikož jsem si k ní pouštěla "Keltskou hudbu" a tak jsem dorazila v dobré náladě k babičce, kde byl samozřejmě i můj strýc, Ivoš, který měl dosti špatnou náladu, ale rozhodla jsem se to neřešit. A později dorazila taktéž mamka, její přítel Péťa a má sestra.
Babička s mamkou se daly do smažení řízků a tak jsme strávili hodně času v kuchyni, kde tedy plynula konverzace o všem i o ničem, takže když zrovna nebylo co probírat, jednoduše jsem si jen tak tančila. A v klidném duchu se nesla i večeře, tedy až na to, že Ivo nezapomněl brblat, že nechce tak moc ryby, protože kapra nesnáší - nejspíše nově, jelikož nikdy dřív problém neměl. A i já, která ryby opravdu nerada, jsem si zvykla alespoň na toho kapra na Vánoce.
V každém případě, pod stromečkem jsem našla právě to, co bylo očekáváno, tedy knihy, které jsem chtěla. A pak ještě jedna navíc, Vlk samotář, tak na tu jsem zvědavá, jelikož zatím jsem neměla čas se do žádné začíst. Nebo spíše možná náladu. A těmi ostatními tedy jsou Game: Vítejte ve hře!, Chyť mě, Zmizelá a něco trochu esoteričtějšího, Musela jsem zemřít od mamky a od taťky trilogii Hunger Games, které jsem sic již četla online, ovšem vzhledem k tomu, že se mi ty knihy velmi líbí a opravdu jsem si jejich čtení užila, jsem se rozhodla, že je musím mít doma. A mimo knížek jsem pak dostala i menší dárečky od ostatních - od sestry časopis, od babičky kosmetiku, od Ivy náušnice a taktéž nějaké ty drobnosti a taktéž šáteček s pár drobnůstkami od Lucky a Reného.
25. prosinec pak byl jako každým rokem dnem, kdy jsme vyrazili k druhé babičce na "povánoční seanci", která naštěstí byla o něco méně chaotická a méně "drbací" než běžně, taktéž díky tomu, že jsme se nesešli úplně všichni, ale teta Martina a její rodina zůstali doma. Což znamenalo mimo jiné taktéž žádné handrkování mezi otcem a jeho sestřičkou.
A 26. prosince jsme vyrazili zase do Měrkovic, kde bydlí zase Ivina mamka, u které jsme strávili krásný den, pohodový, jak je ostatně u nich zvykem. Miluji to místo, jelikož chalupa, ve které bydlí, leží na kopečku pod lesem, všude kolem jen zeleno a tu a tam pár chaloupek, ale jinak les, louka a malá zahrádka s okousaným živým plotem od srnek, jejichž stádečko se tamní krajinou pohybuje. A navíc, všude kolem kopce…
Pak nastaly dny, kdy jsem se více-méně nudila, čí spíše jsem se věnovala věcem, které neměly až takovou důležitost a tedy pro mě nestojí za zmínku. Nebyl to ideálně strávený čas, ale byla jsem v pohodě a bylo mi fajn. Co může člověk více chtít?
A konečně, Silvestr. Nepočítala jsem s tím, že by se něco dělo a co myslíte? Dělo. Dělo se toho hodně, až se bojím toho, že "jak na nový rok, tak po celý rok" jelikož po shlédnutí krásného ohňostroje, jsme se stavili za tetou Martinou, kde byla i teta Monika s dětmi a slavili jsme. Jen lituji mé malé sestřenky a bratránka, které Monika nenechala doma, jelikož v tom kraválu se nedalo usnout. Bylo nám celkem fajn, ač po nějaké době, kdy do mě taťka hučel, jak to má ostatně ve zvyku, když něco popije, jsem se spíše toulala myšlenkami kdesi v alternativním světě a pak jsem myslela taktéž na jednu osůbku mě drahou, uvažujíc, co asi provádí za neplechy, když já tam sedím, občas popiju trochu hrozně hořkého šampaňského a vlastně nedělám nic užitečného.
Problém byl možná taky v tom, že taťka postupně změnil téma na moje vztahy, což pro mě byla dosti nepříjemně houpající-se půda, jelikož - jak jsem již psala - mám sama obavu z toho, jak moje vztahy budou vypadat. A navíc, vypadá to, že jsem zamilovaná. Už nějakou dobu a nelze to nějak setřást, což se mi ani trochu nelíbí. Zvláště proto, že ten vztah v tomto smyslu nemůže existovat. Nakonec jsem se přece jen svěřila, co mě trápí, ovšem moc se mi neulevilo a stejně to nemělo smysl. Kromě toho, že se tím nemám trápit a že v tomhle mi hold neporadí, taťka raději na náš rozhovor hezky rychle zapomněl - však jsem mu prvně říkala, že to nechci probírat, když je pod vlivem, ale ostatně, možná to tak je prozatím lepší.
No, každopádně. Nevyhnuli jsme se ani hádkám, přičemž jedním iniciátorem byl taťka, který se nepohodl s Martinou, jako ostatně vždy, a pak taktéž na odchodu i s Ivou, ale zpětně si myslím, že to potřebovali. Však co jsou vztahy bez příkoří hádek? No a druhý byl pak manžel tety Moniky, který dostal málem facku od Ivy, které se ani trochu nelíbilo to, jak se svou ženou jedná - a já se jí nedivím, i my s otcem jsme na něj měli vztek, ale já jsem taťku usměrňovala, jelikož přece jen, tohle by dobrotu nečinilo.

No a tak jsme domů vyrazili po šesté hodině ranní a usnula jsem kolem půl osmé, ale moc jsem toho nenaspala, jelikož v půl dvanácté jsem už zase šmejdila po domě a kuchtila snídani - tedy poté, co jsem taťkovi vysvětlila, jak jsme se dostali domů a kdyže vlastně, a našli jsme Ivu, která spala v pokoji sestry a tak to zprvu vypadalo, jakoby někam prostě zmizela. Jednoduše velmi akční zakončení roku, jen co je pravda…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama