Po 163 dnech svého působení zde na blogu jsem se rozhodla, že je čas přesunout vše na novou doménu a spojit tak taktéž mé dva původní blogy. Nyní mi již jako úvahový i povídkový blog dohromady bude sloužit ten, na nové adrese: vera-nike.pise.cz.

Vēra Nīkē, 16. 1. 2014

Potkala jsem svobodu, poznala ji a rozloučila se s ní...

4. ledna 2014 v 11:48 | Vēra Nīkē |  Cogito ergo sum

4. 1. 2014 (11:20 - 11:37)

Tenhle článek jsem měla v plánu sepsat již nějaký ten pátek, ovšem dostávám se k němu až teď. Zvláště proto, že zrovna jsem si psala s kamarádkou o jejích nočních můrách a o tom, že možná by měla pokračovat jinou cestou, než kterou jde doposud. Odpovědí mi bylo: "Ale tak to nechodí. To prostě nemůžu."
zdroj: we♥it


Dneska navážu na článek, který jsem napsala 11. října 2013, a to "Hledá se svoboda". K pochopení toho, co všechno svoboda obnáší, jsem však potřebovala dosti času, pár hodin Základů Společenských Věd, kde jsme i na toto téma navázali - a kde jsem projevila svůj názor ohledně svobody podobným způsobem jako v již zmíněném článku - a taktéž - přiznám bez mučení - knihu "Svět za oponou" od Alue K. Loskotové, jejíž "rozbor" (recenze bych tomu neřekla) rovněž v této době píši.
Pravda je totiž jednoduchá. My možná máme zákony, máme pravidla, ale máme svobodu volby, zda je chceme dodržovat. Ano, nese to důsledky, ale všechno má nějaká ale. Civilizace je společenství založeno na pravidlech, ovšem tyto pravidla platí pouze pro civilizaci a nejsou obecně platná v celé zemi, v celém Vesmíru. Ne jako pravidla Vesmírná, která svobodu neomezují, jelikož samy o sobě nic nenařizují, jen poukazují na to, že každé jednání bude mít svůj následek - a tak to je, tak to má být.
Člověku nikdo nic zakázat nemůže. Nikdo. Nikdy. Zákazy jsou pouze výtvorem moderní civilizace. Pravda, může jej potrestat a může mu ublížit - ale to je součástí života. Každý člověk může udělat, cokoli chce. Ale musí si uvědomit, že každé jeho jednání má následek.
Možná se zdá zvláštní, že jsem na to přišla až teď. Vždyť to bylo od začátku jasné, že jsme svobodní a že vlastně moje dva články nemají příliš smyslu. Pro vás, mé čtenáře, možná ne. Pro mne ano. Protože přece jen, toto je můj deník. A já jsem stále ještě hloupé dítko, které neví o životě zhola nic. A proto to musí zjišťovat. A bohužel jsem typ dítka, které v každém případě prve položí ruku na kamna, než uvěří, že jej opravdu spálí. Ale možná, že je to tak taky dobře. Možná, že taková mám být…
A já zjišťuji jen to, že prozatím, jen pro teď nejsem schopna tu svobodu přijmout. Ovšem věřím, že když budu postupem času získávat odvahu a zkušenosti, tak že jednou svobodu zase potkám, pozdravíme se, poznáme a už spolu zůstaneme. Do té doby nejspíše nebudu tolik vybočovat ze stáda, jako bych sama chtěla - jako bych to dělala, kdybych tu svobodu měla. Protože já jí nemám, strach mi v ní brání. A to je to jediné, co mi kdy svobodu může vzít - Strach. Destruktivní energie dokáže něco tak křehkého jako svoboda proměnit v prach velmi rychle. A destruktivní energie je něčím, co na mě ulpívá a drží se mě to, snažíc se mne chránit, ale zároveň mě omezujíc.

Uvidíme, snad jednoho dne… možná, že jednoho dne se stanu veskrze konstruktivní bytostí. A ano, po tomto článku jsem si konečně plně uvědomila své smýšlení. Ta fakta, která řídí svět. A napadá mě, že "rozbor" Světu za oponou budu muset sepsat znova. Protože… teprve teď jsem plně pochopila celé jeho poselství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama