Po 163 dnech svého působení zde na blogu jsem se rozhodla, že je čas přesunout vše na novou doménu a spojit tak taktéž mé dva původní blogy. Nyní mi již jako úvahový i povídkový blog dohromady bude sloužit ten, na nové adrese: vera-nike.pise.cz.

Vēra Nīkē, 16. 1. 2014

Zápis hodný malé holky

3. ledna 2014 v 18:51 | Vēra Nīkē |  Cogito ergo sum

3. 1. 2014 (18:07 - 18:45)

"Milý deníčku" mám chuť napsat na začátek dnešního příspěvku, který následuje až podezřele brzy po tom minulém. No což… v každém případě, vypadá to, že dneska to bude pouze o vylévání citů, na které jsem měla sic chuť spíše předevčírem a včera, ale jelikož poté bych se za něj musela stydět, tak jsem si dala menší odstup - však uvidím, jak to dopadne. Tak tedy…


Milý deníčku. Asi se mnou tříská puberta více, než jsem ochotna si přiznat. Ne, že by to bylo atypické, a okolí mi to neříkalo stále, ale však víš, ono to není tak jednoduché si to přiznat. Nebo možná je, ale to bych nemohla být tak nesnesitelně hrdá osobnost - ano, očividně ještě něco z podstaty ledové princezničky ve mně zůstalo. Občas se divím, jak se mnou kdysi mohl někdo vydržet. Ač netvrdím, že takové charaktery odsuzuji. Jen si na ně dávám pozor a rozhodně se s nimi nebratříčkuji - však oni o to z větší části ani nestojí.
V každém případě, proč takový šílený tón a "deníčkování" k tomu? No… tak podstata mého právě včera vyřešeného problému je ta, že jsem se zamilovala. Ano, a pro mě, tu, co si hrála nějakých čtrnáct let života na ledovou královnu, a nikdy si žádnou lásku nepřiznala - či přiznala, ale stejně jsem to dokázala účinně odmítat a brzy mě to přišlo - to začalo být problémem. Už jsem někdy psala, že láska je mrcha potvůrka? No, ač pravda… ono to, že jsem se zamilovala možná tak trochu už jsem naznačovala ve článku "TT: Vztahy, aneb když teorie škodí praxi". Jelikož tohle není žádná praštěná láska na pár dní, kterou nikdy nepřiznám - už jsem ji přiznala, ale k tomu se dostaneme, nebuď nedočkav - a která by mě měla přejít stejně rychle, jako mě chytla. Protože tahle na mě nezaútočila znenadání, ale tak nějak postupně se začala projevovat a jako správná potvůrka se rozhodla, že mě pořádně potrápí.
A na kohože se mé city rozhodly reagovat? No, nemohlo to být šílenější, to ti povídám. Na dívčinu, kterou bych se příliš nezdráhala nazvat nejlepší kamarádkou, jelikož v ní mám naprostou důvodu a která je zároveň jediná, kdo zná snad všechna má tajemství - a ty, co nezná, by jistě zjistila, kdyby se na ně zeptala. První má reakce byla naprosto podvědomá, někde asi z let minulých, jelikož jsem to začala ironizovat bez toho, abych si plně uvědomovala, cože vlastně cítím - a ono to doopravdy funguje, tedy alespoň pár dní až týdnů, než to ztratí své kouzlo. No a to, že jsem nakonec to nemohla v sobě dusit, zapříčinila navíc ona sama. Nebo spíše ona spolčená s mou žárlivostí, která se projevila v přítomnosti našich spolužaček, když se s nimi nenuceně baví a občas i objímá - což je u ní však celkem atypické, vzhledem k její téměř fobii z doteků. Alespoň většinou.
No a tak jsem předevčírem napsala kus textu, kde jsem si prve vylila srdíčko ohledně různých problémů naší důvěry a úplně nakonec jsem to přece jen napsala. Neplánujíc to nikdy v životě nikomu přiznat, jak mám ve zvyku - zapírat, zapírat a ještě jednou pro jistotu zapírat! Ovšem nevím, zda to bylo tím, že jsem si řekla, že nebudu pokrytec, nebo že jsem se tak nějak namočila do téhle diskuse vzhledem k jejímu prohlášení o tom, že neví, zda se chce s někým vyspat - ač ví teoreticky s kým. V každém případě, nakonec jsem jí to poslala a ta chvilka, co mi Skype psalo možnost "storno" u toho textu byla hrozně krátká na to, abych si to stihla rozmyslet, ovšem zato chvíle poté, co jsem uvažovala o tom, jakou pitomost hloupost jsem to udělala, byla opravdu dlouhá dosti, dokonce tak, že jsem se stihla svěřit i druhé kamarádce, která byla jediná další z těch, co o mě ví opravdu hodně a v té době věděla i to, že jsem zamilovaná - věděla to už nějakou dobu a už nějakou dobu do mě hučela, ať to řeknu, když už to vypadá, že to jinak nevyřeším. Která mě nakonec dokonce i přesvědčila o tom, že to přežiju. Popravdě, byla jsem totálně jak pytlem praštěná, ale prostě… láska je potvora. A stejně jsem se nakonec rozchechtala jako blázen, když se mnou klidně dál pokračovala v diskusi, než napsala: "jinak… má reakce: ááá kurva…" No což, v každém případě, tak nějak se to přešlo v dobré náladě a já měla opravdu dobrou náladu po zbytek večera. Ono občas i samotné přiznání a vědomí, že se tak pro nás téměř nic nemění (kromě toho, že si budu muset dávat nejspíše pozor "na jazyk", protože některé věci, které kdysi ode mne skousla, už nejspíše neskousne, když bude vědět pravou povahu mých citů), stačí k neuvěřitelné radosti. Protože jak mi tady na blogu viselo nedávno: "Kdo miluje, je ochotný být prospěšný i svým odchodem," tak stejně tak pro mne platí i to, že jsem ochotná jí být nejlepší kamarádkou a důvěrnicí, která jí ani s mocí všech těch tajemství, co mezi sebou máme, neublíží i přes to, že její city nemohou být opětovány.
Ač kdo ví… nedávno jsem tady zveřejňovala svou teorii lidské orientace. A je všeobecně známo, že lesbické sklony jsou dosti časté. Ale vím, co je reálné a vím, že i kdyby třeba náhodou bisexuál byla, tak stejně by to jen těžko přiznala sama sobě, natož okolnímu světu a to i v případě, že se snažíme být k sobě upřímné… Takže na růžovém obláčku stejně nepluji (růžovou stejně nesnáším, takže všechno je v pořádku).

A to by bylo pro dnešek vše, milý deníčku… A doufám, že už snad nikdy mi bude trvat zase hodně dlouho, než se k takovým výlevům znovu vrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama